Prodej uzenářských

výrobků

Vybrané uzeniny- informace

Klobása

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9a/Kielbasas.jpg/300px-Kielbasas.jpg

http://bits.wikimedia.org/static-1.22wmf17/skins/common/images/magnify-clip.png

 Klobása je uzenina z mletého masa, tvrdá, pikantní, kořeněná a trvanlivá. Dá se konzumovat za studena, případně i ohřátá na grilu, nebo i horké vodě. Obecně platí, že čím tvrdší, tím lepší. Měkčí se většinou vaří, tvrdé (kvalitnější a dražší) se jí v menším množství zastudena. Konzumují se zpravidla s pečivem (chléb, rohlík). Jako příloha se obvykle podává křen, hořčice nebo kečup.

Výroba klobás je známa od starověku, vyráběli ji starověcí Sumerové, Číňané, Řekové, Římané a další národy. Potravina byla vyráběna zejména z důvodu trvanlivosti, což umožńovalo její dlouhodobější skladování. O této potravině psal např i Homér ve své Odyseji, dramatik Epicharmus nazval jednu ze svých divadelních her "Klobása." Klobásy byly známy od nepaměti i v českých zemích, jednak se na venkově vyráběly podomácku, jednak je vyráběli ve městech uzenáři, kteří byli od 13. století v témže cechu s řezníky.[1] Maso se konzervovalo nejen uzením, ale i sušením. V mnoha domácnostech se zejména v zimním období udí klobásy podle tradičních receptur dodnes.[2]

Kvalita klobás i ostatních uzenářských výrobků byla vždy pečlivě hlídána, za šizení výrobků docházelo už od středověku až k drastickým trestům. Na konci 19. století byl vydán Rakouský potravinářský kodex, který platil v českých zemích s obměnami až do roku 1948, kdy byl nahrazen státními normami. Všechny tyto předpisy a normy zakazovaly přidávat do masných výrobků jakékoli cizorodé látky s výjimkou soli, koření, vody v povoleném množství při solení nastřikováním, vitamínů či minerálních látek. [3] Počátkem 90. let 20. století však byly tyto normy zrušeny a na českém trhu se začaly objevovat výrobky deklarované jako párky či klobásy, které však obsahují různé náhražky, jako je drůbeží separát, škrob, rostlinné bílkoviny, mouka, zahušťovadla, apod.[4]

Umístění prodejny

 

Roh ulice Jiráskova aBoleslavská

Copyright © 2019, U Jiříka prodejna uzenin All Rights Reserved | Webdesign by  GVR ING, s.r.o.

Špekáček

 

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/67/%C5%A0pek%C3%A1%C4%8Dky.JPG/220px-%C5%A0pek%C3%A1%C4%8Dky.JPG

http://bits.wikimedia.org/static-1.22wmf13/skins/common/images/magnify-clip.png

Špekáček je druh uzeniny, připravovaný z jemně kutrované směsi vepřového a hovězího masa s vložkou z uzeného špeku, která dala výrobku název. Pravý špekáček podle původní receptury by se měl skládat z 50 % hovězího zadního masa z mladých kusů, z 20 % vepřového výřezu bez kůže a 30 % na kostičky nakrájeného špeku a měl by být kořeněn česnekem, pepřem, případně i trochou muškátového oříšku. Špekáček je narážen do hovězích střev s průměrem 3-4 cm a šňůrkován na délku 5-7 centimetrů. Šňůrkování je u levnějších druhů nahrazováno skobováním kovovými potravinářskými sponami.

Špekáček se poprvé objevil na Jubilejní zemské výstavě v Praze roku 1891 a stal se oblíbenou pochoutkou. Podle ČSN 57 7115 z roku 1978 musel špekáček obsahovat 38,5% hovězího masa, 17,5% vepřového masa, 17% slaniny, 23% vody (ledu), zbytek sůl, koření, přísady. Po zrušení československých státních a oborových norem na počátku 90. let došlo k výraznému poklesu jejich kvality. Tento nepříznivý stav byl částečně zlepšen vyhláškou č. 326/2001 Sb., který předepisuje, že špekáček může obsahovat pouze hovězí, vepřové a telecí maso (ne strojově oddělené). Podíl masa musí být nejméně 40%, obsah tuku maximálně 45 %. Od roku 2011 jsou špekáčky zapsané v seznamu zaručených tradičních specialit, který registruje Evropská komise[1].

Pro špekáček je charakteristická masově narůžovělá mozaika řezu, doplněná častými drobnými plochami špekové vložky, které by měly mít ostré hrany. Červené zbarvení díla paprikou, podíl chrupavčitých částí nebo obsah jiné bílkoviny, než vepřové, telecí či hovězí diskvalifikují výrobek, který by neměl být označován jako špekáček. Takové nekvalitní napodobeniny se na trhu vyskytují pod názvy jako vuřt, buřt, opékáček, buřtíček, špekoun nebo různé druhy klobás.

Kuchyňská úprava špekáčků je možná ohříváním, opékáním, nakládáním a zastudena s dochucovadly. Ohřívaný špekáček je šťavnatý, poměrně mastný, zlatočervené barvy, na řezu soudržný. Obalové střívko se před podáváním nebo během jídla často loupe, přičemž na střívku může ulpět část díla. Opékání (a grilování) je jednou z nejčastějších úprav - špekáček se pro tyto účely nařezává, což jednak zlepšuje jeho chuť a urychluje prohřátí, jednak zmenšuje tučnost pokrmu. Opečený špekáček je sytě červenohnědý, s příjemným leskem střívka, bez stop vytváření „chlebové kůrky“. Na řezu je masově červený, s částečně průsvitnou mozaikou špekové vložky. Veškeré stopy chrupavčitých podílů a červené zbarvení šťávy jsou diskvalifikující.

Špekáčky, nakládané do láků různých složení jsou souhrnně označovány jako utopence. Před touto úpravou se špekáček obvykle dělí na menší díly nebo nakrajuje pro usnadnění proniknutí láku do hmoty. Výrobek se před naložením obvykle loupe.

Párek

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/d2/Debrecziner.jpg/220px-Debrecziner.jpghttp://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/33/Slaskie.jpg/220px-Slaskie.jpg

http://bits.wikimedia.org/static-1.22wmf18/skins/common/images/magnify-clip.png

Párek s hořčicí a houskou.

Párek je druh uzeniny, připravovaný z jemně mletého (deska s otvory 2 mm) vepřového, drůbežího, telecího nebo hovězího masa, dochuceného poměrně jemným kořeněním, solí, pepřem a regionálně specifickými směsmi. Tato směs, často (ale ne vždy) s přídavkem mouky, je narážena do střívka s průměrem obvykle 1 cm a přetáčeno na délku 10-20 centimetrů po dvojicích, které daly výrobku český název. Kratší druhy se označují jako minipárky nebo koktejlové párky. Moderní průmyslová výroba vyrábí párky v souvislém pletenci, čímž původní název ztratil své opodstatnění.

Za zemi původu párků je označováno Německo, konkrétně Frankfurt nad Mohanem, kde podle záznamů kronikáře Achilla Augusta Lersnera byly párky prodávány již v roce 1487. Dle tamních cechovních pravidel se k jejich výrobě používalo libové maso z boku (brato), které dalo výrobku jméno bratwurst. Výrobek se rychle stal oblíbeným a napodobovaným. Do Vídně zavedl jeho výrobu řezník Johan Georg Lahner roku 1805 a z Vídně se obliba párků (označovaných jako vídeňské) přenesla i do českých zemí, kde získal párek značnou oblibu zejména díky Satrapovým výrobnám ve Studené a v Kostelci u Jihlavy.

Typické kořenění párku je (kromě pepře a soli) sladkou paprikou, muškátovým oříškem a novým kořením pro jemné párky, kmínem, pálivou paprikou a někdy i česnekem pro debrecínské párky nebo bílým pepřem, muškátovým květem a muškátovým oříškem pro frankfurtské párky.

Kuchyňská úprava párků je možná ohříváním, opékáním nebo vzácněji nakládáním. Ohřívaný párek je šťavnatý, s napnutým střívkem, masově červené nebo zahnědlé barvy, na skusu soudržný, s nevýraznou mozaikou díla. Obalové střívko se obvykle neloupe, s výjimkou párků v celofánovém sloupávacím (strip) střívku. Opečený párek by neměl vykazovat stopy tvoření „chlebové kůrky“.

 

 

 

 

 

Zdroj

Source:Wikipedie.cz

Creative Commons License